Brány učiliště se za mnou zavřely v létě roku 1989. Ohlédnu-li se zpět a zavzpomínám na období zde strávené, vybaví se mi především příjemné vzpomínky na mimoškolní činnosti organizované školou i na čas strávený ve školní lavici. Není divu, v té době měla tato škola více než 20 zájmových kroužků. Díky osobnostem vedoucích fotokroužků, p. Jaroslava Šafáře a p. Zbyňka Krátkého, jsem dosáhl prakticky profesionální dovednosti ve fotografování.

Hodnotím-li s časovým odstupem úroveň teoretického a praktického vyučování, musím ocenit především praktický výcvik pod vedením zkušených pracovníků. Praktická odborná příprava na povolání provozního chemika mi umožnila získat široké spektrum znalostí a dovedností, které dodnes využívám. Důkazem vysoké odbornosti teoretické výuky je skutečnost, že po ukončení studia na učilišti jsem pokračoval nástavbovým maturitním studiem. Následně jsem úspěšně absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze.

Rád bych touto cestou poděkoval všem, kteří v průběhu výuky v SOU pozitivně ovlivnili můj profesní i duševní vývoj.

Zabývám se svými běžnými starostmi a najednou mi kamarád povídá: „Představ si, před dvaadvaceti lety jsme nastupovali na učňák.“ Chvíli jsem na něj nechápavě a nevěřícně koukal, než jsem si uvědomil, že má bohužel pravdu. V té době jsem se dozvěděl, že na ten „učňák“ jsme začali docházet zrovna v polovičce jeho dnešního věku.

Do vzorného učně jsem měl daleko, ale přesto na něj vzpomínám rád. Samozřejmě teď díky času a s jistou dávkou nostalgie. Vlastně teprve teď si uvědomuji, jaký význam pro můj budoucí život pobyt zde měl. Nic není nikdy ideální a čas vše v dobré mění. Tak teď vidím ty krásné a bezstarostné časy. Jak naše báječná třídní profesorka Jorová žehlila naše průšvihy, jak se snažila spolu s Mgr. Rychlou, Ing. Knöpfelmachrem, Ing. Havlíčkem a dalšími učiteli a mistry odborného výcviku nacpat do našich vzpurných mozečků aspoň nějaké, do budoucna užitečné informace. Ne vždy úspěšně, ale nakonec vše dobře dopadlo.

Rád bych jim všem trošku opožděně poděkoval a popřál jim, škole i dalším žákům, aby jim vždy a všechno nakonec dobře dopadlo.

Jsem rád, že jsem se zde mohl vyučit, a to hned dvěma oborům, strojnímu a díky panu Jaroslavu Šafářovi i fotografickému. Když mi pan vychovatel Miroslav Buřič říkal, že se jednou fotografováním budu živit, docela jsem se tomu smál a později se ukázalo, že měl pravdu.

Velice rád vzpomínám na učitele, kteří od nás nevyžadovali pouze „našprtání“ vzorečků, ale učili nás především přemýšlet o tom, kde informace k zadanému úkolu získat. V dnešním světě, kdy jsou informace tolik ceněny, to platí snad dvojnásob.